Recenze kurzu svádění: Co mě naučilo oslovování holek na ulici

Stál jsem na Václavském náměstí a v ruce jsem svíral telefon. Na displeji svítila adresa, kam mám jít. Měl jsem dorazit na kurz, který mě měl naučit, jak oslovovat holky na ulici. A já jsem se klepal strachy. Přemýšlel jsem, jestli to nebyla chyba. Jiní chlapi byli možná doma, hráli hry, odpočívali. A já jsem se chystal strávit víkend tím, že budu dělat přesný opak toho, co jsem celý život dělal – budu iniciovat kontakt s cizími lidmi.

Proč jsem to udělal? Protože jsem byl unavený z toho, že jen přihlížím. Že vidím pěknou holku, podívám se, ona se podívá, a pak každý půjde svou cestou. Byl jsem unavený z toho, že mě ovládá strach. Že jsem pořád ten kamarád, ten dobrý posluchač, ale nikdy ten chlap, který si jde za tím, co chce.

Tak jsem zaplatil dva a půl tisíce korun a šel jsem to změnit. A teď ti řeknu, co mi ten kurz dal. I co mi vzal.

Kdo vlastně potřebuje kurz, jak sbalit holku?

Tady je pravda, kterou ti nikdo na marketingovém webu neřekne: nikdo kurz nepotřebuje. Každý víme, jak oslovit holku. Každý víme, že stačí říct „ahoj“. Každý víme, že stačí být sám sebou. Problém není v tom, že bychom nevěděli jak. Problém je v tom, že to neděláme.

Přečetl jsem hromadu knih. Hru od Neila Strausse. Model od Mansona. Všechny ty texty o tom, že „není důležité, co říkáš, ale jak to říkáš“. Věděl jsem to všechno teoreticky. Ale v praxi? V praxi jsem se bál zeptat na cestu k nádraží. Bál jsem se říct prodavačce „dobrý den“. Bál jsem se vlastního stínu.

Takže kdo potřebuje kurz? Ten, kdo potřebuje kopanec do zadku. Ten, kdo potřebuje někoho, kdo ho donutí jednat. Ten, kdo je unavený z teorie a chce konečně akci. Pokud ty sám dokážeš donutit jít ven a oslovit pět holek každý den, kurz nepotřebuješ. Máš to v sobě. Ale pokud jsi jako já – plný vědomostí, ale prázdný odvahy – možná ti ten kopanec pomůže.

Výstup z komfortní zóny bolí

Kurz byl náročný. Ne fyzicky – psychicky. Celý víkend jsem byl ve stresu. Ve stavu, který se blížil panice. Instruktor nás postupně tlačil ven z naší zóny pohodlí. Nejdřív jsme museli zdravit lidi na ulici. Pak se s někým bavit. Pak oslovit holky.

V jednu chvíli nás postavil na rušnou ulici a řekl: „Teď každý zazpívá píseň. Nahlas. Tak, aby vás slyšeli lidé okolo.“ Chtěl jsem se propadnout. Chtěl jsem utéct. Chtěl jsem být někde jinde. Ale udělal jsem to. Zazpíval jsem. Hrozně. Lidé se koukali. A nic se nestalo.

To byla ta lekce. Že to, čeho se bojíme, ve skutečnosti není tak hrozné. Že lidi sice koukají, ale pak zapomenou. Že ta potupa, kterou si představujeme, vůbec není taková, jakou si ji malujeme v hlavě.

Co mi kurz skutečně dal

Po kurzu jsem byl vyčerpaný. Mentálně vyprázdněný. Ale zároveň jsem cítil něco, co jsem dlouho necítil – svobodu. Svobodu od vlastních omezení. Svobodu od strachu. Svobodu jít za tím, co chci.

Dal mi kurz ještě něco dalšího. Změnil můj pohled na oblečení a styl. Začal jsem se zajímat o to, jak vypadám. Ne proto, abych se líbil ostatním, ale protože jsem chtěl mít o sobě lepší pocit. Začal jsem cvičit. Začal jsem se zajímat o to, jak mluvím, jak se hýbu, jak se vyjadřuji.

A hlavně – dal mi podporu komunity. Najednou jsem nebyl sám. Najednou jsem měl kolem sebe chlapy, kteří řešili to samé co já. Kteří se také báli. Kteří se také chtěli zlepšit. To spojení bylo cenné. Věděl jsem, že v tom nejsem sám.

Co mi kurz vzal

Kurz mi vzal několik věcí. Vzal mi peníze – ty dva a půl tisíce korun, plus pozdější investice do oblečení, knih, dalšího rozvoje. Ale to byly dobré investice. Vrátilo se mi to.

Vzal mi také něco důležitějšího – vzal mi moje výmluvy. Už jsem nemohl říkat „já to nedokážu, protože jsem introvert“. Už jsem nemohl říkat „holky neoslovuju, protože nemám čas“. Už jsem nemohl říkat „jsem takový, jaký jsem“. Protože jsem viděl, že to jde. Že to zvládám. Že mám na víc.

Je kurz o svádění vhodný pro tebe?

Pokud hledáš návod, jak sbalit každou holku, kterou potkáš, kurz tě zklame. Žádný kurz tě nenaučí magické formuli, která funguje na všechny. Holky nejsou stroje, do kterých zadáš správný kód a ony ti dají číslo.

Pokud ale hledáš způsob, jak překonat svůj strach. Jak začít jednat místo přemýšlení. Jak poznat sám sebe lépe – kurz může být dobrá investice. Není to o holkách. Je to o tobě. O tvém sebevědomí. O tvé odvaze. O tvé schopnosti jít za tím, co chceš.

Alternativy ke kurzu svádění

Pokud nemáš peníze na kurz, nebo pokud ti přijde příliš extrémní, existují jiné cesty:

• Knihy – Důmyslné umění, jak mít všechno u prdele od Marka Mansona. Model od stejného autora. Odvahy mít se rád od Alfreda Adlera.
• Vlastní výzvy – Dej si cíl oslovit jednu cizí osobu denně. Každý den. Po měsíci to bude návyk.
• Kamarádi – Najdi někoho, kdo má podobný cíl. Držte se vzájemně zodpovědní. Podporujte se.
• Tanec, divadlo, improvizace – Kurzy, kde se učíš být přítomen, být v těle, být s lidmi.

Často kladené otázky o kurzech svádění

Stojí kurz svádění za ty peníze?

Záleží na tobě. Pokud potřebuješ vnější tlak, abys začal jednat, může ti to pomoci. Pokud jsi schopný pracovat na sobě sám, investuj raději do knih a času. Dva a půl tisíce korun není málo, ale není to ani majlant. Pokud ti kurz pomůže změnit život, stojí to za to.

Co když na kurzu neuspěju?

Na kurzu nemusíš „uspět“ v tom smyslu, že si odneses telefonní čísla. Úspěch je, že jsi šel. Že jsi vydržel. Že jsi udělal něco, čeho ses bál. To je skutečný úspěch. Zbytek přijde později, s tréninkem.

Jsou kurzy svádění manipulativní?

Záleží na kurzu a na instruktorovi. Kvalitní kurz není o manipulaci. Je o tom, abys byl autentický. Aby ses necítil méněcenný. Aby ses uměl bavit s lidmi. Pokud kurz učí triky a hry, dej si pozor. Jde o to být sám sebou, ne hrát roli.

Závěr: Můj verdikt po letech

Uplynulo několik let od toho kurzu. Dneska už nechodím na ulici sbírat telefonní čísla. Neoslovuji každou hezkou holku, kterou vidím. Ale něco zásadního se změnilo – už se nebojím. Už se nebojím kontaktu. Už se nebojím odmítnutí. Už se nebojím jít za tím, co chci.

Ten kurz mi dal víc, než jsem čekal. Dal mi sebevědomí. Dal mi nástroje, jak komunikovat. Ale hlavně – dal mi pochopení, že strach je jen v hlavě. Že většina věcí, kterých se bojíme, se nikdy nestane. A že ty, co se stanou, zvládneme lépe, než si myslíme.

Pokud tě tento článek oslovil, přečti si také mé zamyšlení nad překonáním sociální úzkosti nebo o tom, proč náš příběh není tak unikátní.