Proč se cítíš prázdný i když máš všechno – moje cesta k nalezení smyslu

Pamatuješ, jak ses jako malý těšil na novou hračku? Ten pocit, kdy jsi konečně dostal to, po čem jsi toužil – letadýlko na dálkové ovládání, PlayStation, nebo třeba nový skateboard. Myslel sis, že budeš šťastný na věky… a pak? Po týdnu jsi zíral do stropu a cítil jsi tu prázdnotu. Znáš to, že jo?

Je mi 32 a nedávno jsem zjistil, že žiju pořád stejný scénář. Jen místo letadýlek a PlayStationu jsem si nastavil nové cíle: vlastní byt, lepší práce, nové auto, lepší tělo, větší příjem, víc sledujících na sociálních sítích… Jenže co se stalo, když jsem jich dosáhl? Nic. Vůbec. Kurva. Nic.

Měl jsem všechno, o čem jsem kdy snil, a přesto jsem se cítil prázdný jako vyždímaný citron.

A to je děsivé. Protože když už nemáš kam dál jít, co tě žene dopředu? Co dává tvému životu smysl?

Když materiální úspěch nestačí

Před třemi roky jsem dosáhl všeho, co jsem si kdy představoval. Pracoval jsem pro tech firmu, kde jsem vydělával víc, než jsem kdy čekal. Měl jsem byt v centru Prahy. Auto, co jsem si přál. Spořil jsem, investoval, měl jsem ‚zdravý‘ životní styl – posilka pětkrát týdně, protein na každém rohu. Lajky na sociálních sítích. Seznam splněných přání by mohl pokračovat.

Ale když jsem večer ležel v posteli, cítil jsem se… prázdný. Jako by mi něco zásadního chybělo. Jako by tohle všechno byl jen povrchní bullshit.

„Musím být nevděčný zmrd,“ říkal jsem si. „Lidé by zabíjeli za to, co mám. Co se to se mnou kurva děje?“

Teď už vím, že jsem nebyl nevděčný. Jen jsem zjistil něco, co každý z nás musí objevit po svém: materiální úspěch sám o sobě nikdy nemůže zaplnit tu prázdnotu uvnitř.

Existenciální prázdnota není nic nového

Víš co? Není to nic nového. Už Viktor Frankl, přeživší holocaustu a psycholog, mluvil o „existenciální prázdnotě“ – stavu, kdy člověk má všechno, ale neví, proč vlastně žije.

A přesně v tom jsem se ocitl. Měl jsem plnou ledničku, ale hladovou duši.

Společnost nás učí, že když získáme určité věci – majetek, uznání, sociální status – budeme šťastní. Jenže to je lež. Obrovská, tučná lež, kterou nám servírují od dětství.

Ale to neznamená, že jsme odsouzeni k věčné prázdnotě.

Moje cesta ven z prázdnoty

Nebudu ti lhát – nebyla to rychlá nebo jednoduchá cesta. A pořád na ní jsem. Ale našel jsem několik věcí, které tu prázdnotu začaly pomalu zaplňovat:

1. Přestat se honit za cíli, které nejsou moje

Prvním krokem bylo uvědomit si, za čím vlastně běžím a proč. Kolik mých cílů bylo skutečně mých, a kolik jich bylo jen odrazem toho, co společnost nebo moje okolí považovalo za „úspěch“?

Seděl jsem jednou večer nad skleničkou a sepsal si všechny svoje cíle. A pak jsem se u každého ptal: „Proč to chci? Co mi to skutečně přinese?“

A víš co? Zjistil jsem, že polovina těch věcí mi byla vlastně u prdele. Nebyly to moje touhy – byly to jen očekávání, která jsem převzal od ostatních.

2. Najít něco většího než sebe

Zní to jako klišé, ale ono to fakt funguje. Když jsem začal věnovat čas a energii věcem, které přesahovaly jen moje vlastní potřeby, začal jsem cítit naplnění.

Pro mě to začalo náhodou – kamarád mě přemluvil, abych s ním jel na pouť do Santiaga de Compostela. 790 kilometrů pěšky. Znělo to šíleně, ale řekl jsem si, že to zkusím.

Na té cestě jsem potkal lidi, kteří mi ukázali jiný pohled na život. Staré babičky v malých španělských vesničkách, které měly radost z tak prostých věcí jako ranní káva nebo západ slunce. Poutníky, kteří šli, aby našli odpuštění nebo smíření. Lidi, kteří žili pro něco většího než jen pro nový iPhone nebo lepší titul.

3. Zpomalit a začít prožívat přítomnost

Žil jsem v budoucnosti. Pořád jsem myslel na to, co bude, až dosáhnu dalšího cíle. Až budu mít víc peněz. Až budu mít lepší tělo. Až, až, až…

Jenže život se neodehrává v tom „až“. Život je teď. Je to banální, ale je to pravda.

Začal jsem praktikovat mindfulness. Ne jako nějakou ezo píčovinu, ale jako způsob, jak se naučit být skutečně přítomný. Pět minut denně. Pak deset. Postupně jsem se učil vnímat, co se děje teď, ne co se stane za měsíc.

A zjistil jsem, že když dokážu být skutečně přítomný – když dokážu plně vnímat chuť kávy, poslouchat déšť, cítit vítr – ta prázdnota ustupuje.

4. Budovat hluboké vztahy místo povrchních známostí

Měl jsem stovky „přátel“ na sociálních sítích a desítky kontaktů v telefonu. Ale kolik z nich opravdu znalo mě? Kolik z nich by přišlo, kdybych se v noci rozbrečel a potřeboval s někým mluvit?

Začal jsem investovat do vztahů. Ne v tom smyslu, že bych někomu platil (i když někdy jedna rundy navíc v baru pomůže), ale že jsem do nich vkládal čas, upřímnost a zranitelnost.

A zjistil jsem, že když máš pár lidí, se kterými můžeš být 100% sám sebou – bez filtrů, bez předstírání – ta prázdnota nemá takovou moc.

5. Najít si smysluplnou práci nebo projekt

Já vím, že ne každý může opustit svou práci a jít „realizovat svou vášeň“. To je bullshit pro privilegované.

Ale každý z nás může najít projekt nebo aktivitu, která dává životu smysl. Pro mě to byl tenhle blog. Psaní o věcech, které mě trápily, a pomáhání ostatním, kteří procházejí něčím podobným.

Nezbohatl jsem na tom. Ale každý e-mail od někoho, komu moje slova pomohla, zaplnil kousek té prázdnoty.

Jak najít svůj vlastní smysl

Jestli se teď cítíš prázdný, i když máš všechno, co jsi kdy chtěl, nejsi sám. A není s tebou nic špatně.

Je to jen signál, že potřebuješ něco hlubšího. Něco opravdovějšího.

Tady je, co ti můžu doporučit:

1. Zastav se a ptej se „proč“

Začni se ptát, proč chceš to, co chceš. Proč pracuješ v té práci? Proč toužíš po novém autě? Proč chceš víc peněz?

A pak se ptej dál: „A proč je tohle důležité? Co mi to skutečně přinese?“

Často zjistíš, že ta nejhlubší touha není po věcech samotných, ale po pocitu, který od nich očekáváš. Pocit bezpečí. Svobody. Lásky. Přijetí.

A pak se můžeš ptát: Existují přímější způsoby, jak tyto pocity získat?

2. Experimentuj

Nikdo ti nemůže říct, co dá tvému životu smysl. Musíš to objevit sám. A to znamená experimentovat.

Skus nové aktivity. Dobrovolnictví. Meditaci. Bojové sporty. Umění. Cokoliv, co tě zaujme.

Nemysli na to jako na závazek na celý život. Mysli na to jako na experiment. „Co kdybych tohle zkusil na měsíc? Jak se budu cítit?“

3. Najdi si svoje „proč“

Nietzsche řekl: „Kdo má proč žít, snese téměř každé jak.“

Co je tvoje „proč“? Pro co jsi ochotný vstávat každé ráno z postele, i když se ti nechce?

Pro mě to byl dlouho úspěch a uznání. Ale ukázalo se, že to nestačí. Teď je moje „proč“ pomoct ostatním najít cestu z té prázdnoty, kterou jsem sám zažil.

Co je to tvoje?

4. Přijmi, že je to cesta, ne destinace

Hledání smyslu není něco, co jednou vyřešíš a máš hotovo. Je to celoživotní proces. Tvůj smysl se bude měnit, jak se budeš ty sám měnit.

A to je v pohodě. Ve skutečnosti je to krásné – znamená to, že život se stále vyvíjí a zůstává zajímavý.

Prázdnota je příležitost, ne prokletí

Jestli se teď cítíš prázdný, i když máš všechno, co jsi chtěl, možná to není prokletí. Možná je to příležitost.

Příležitost zastavit se a zeptat se: Co opravdu chci? Co pro mě znamená dobrý život? Jaký otisk chci zanechat na tomhle světě?

Ta prázdnota je jako budíček. Říká ti, že je čas jít hlouběji. Čas přestat se honit za věcmi, které tě stejně nenaplní, a začít hledat to, co skutečně dá tvému životu smysl.

A věř mi, to hledání stojí za to. Protože život bez hmotných věcí může být těžký, ale život bez smyslu je nesnesitelný.

Tak pojď do toho. Zastav se. Zeptej se sám sebe: Co opravdu chci? A pak měj odvahu to následovat.

Nebudu ti lhát – nebude to jednoduchá cesta. Ale bude opravdová.

A to je to, co všichni hledáme, ne? Něco skutečného v tomhle světě plném povrchností.

Jsem tu s tebou na té cestě. A jestli potřebuješ společníka, napiš mi. Protože společně je každá cesta lehčí.