Cestování sám: jak jsem překonal strach a našel svobodu

Pět hodin ráno, odbavovací hala letiště. Sedím u brány, v ruce nástupní kartu a kontroluju ji posedle, jako by se mohla během pěti minut proměnit v úplně jinou letenku. Kolem mě procházejí dvojice s velkými kufry, rodiny s ospalými dětmi, parta kluků, kteří si dělají legraci z toho, jak brzy vstali. A já sedím sám, s batohem, který najednou vypadá menší, než ve skutečnosti je, a s pocitem, že jsem se dopustil chyby, kterou může napravit jedině to, že vstanu a pojedu domů.

Letěl jsem do Lisabonu. Poprvé v životě sám. Ne na služební cestu, ne za rodinou, ne za nikým. Jen já, devět dní a moje nejhorší představa samoty zhmotněná do čtyřiceti litrů batohu. Den před odletem mi volal Adam, se kterým jsem měl celý výlet naplánovaný, že mu lékař kvůli zánětu ucha zakázal letět letadlem. měl jsem si nechat peníze vrátit a zůstat doma. Místo toho jsem si ráno sbalil věci. Ne ze zvědavosti a ne z odvahy. Spíš ze vzdoru.

Tenhle text není průvodce po Portugalsku. Je to zpověď člověka, který se celý život bál ticha, cizích lidí a večeře sám v restauraci — a který se jednoho rána rozhodl, že do toho ticha prostě vejde. Řeknu ti, jak dopadly první dva dny (špatně), kde se to zlomilo, a co mě o dva roky později dovedlo na zhruba tři sta kilometrů dlouhou pouť do Santiaga. Bez doprovodu, bez záruk a nakonec i bez strachu.

Proč mě cestování o samotě děsilo

Introvert jsem od dětí. Na každé párty jsem si našel kuchyň a v ní jednoho člověka, se kterým šlo mluvit, a když se nenašel, tak aspoň lednici, kterou šlo obsluhovat. Zdvořilostní konverzace s cizími lidmi mě vyčerpávala víc než noční směna. A přitom jsem se nikdy nepovažoval za plachého. Prostě mi energie tekla dovnitř, ne ven.

Cestoval jsem rád — ale vždycky s někým. S rodiči, s kamarády, s přítelkyní. A musím přiznat, že mi to vyhovovalo. Když máš po boku druhého člověka, je i cizí město jen kulisa, kterou sledujete spolu. Někdo ti potvrdí, že ten výhled je opravdu hezký. Někdo ti drží mapu, když se ztratíš. Sám jsme si připadal jako herec, kterému chybí partner na scéně.

Představa cestování o samotě měla pro mě dvě tváře. První byla praktická: co když se ztratím, co když onemocním, co když mi někdo vezme batoh s doklady a nebudu mít s kým řešit, co dál. To se dalo zvládnout logistikou. Druhá tvář byla horší, protože byla mlhavá: celé dny vlastní společnosti. Ticho večer, ticho u snídaně, ticho na vlakovém nádraží. A člověk se mlhavému strachu vyhýbá nejlépe — tím, že ho prostě nikdy neprozkoumá.

Přitom jsem o sólových cestovatelích nosil v hlavě docela jasnou představu: nadšený samotář s deníkem, který si hledá sám sebe, protože nenašel nikoho, kdo by s ním jel. Dneska vím, jak moc jsem se mýlil. Lidé, kteří cestují sami, nejsou smutnější než ostatní. Jsou volnější. Ale abych to pochopil, musel jsem to nejdřív zakusit na vlastní kůži.

První sólo výlet – katastrofa i průlom

Lisabon mě přivítal tím, že jsem se ztratil dvakrát, než jsem vůbec došel z nádraží do hostelu. Pak jsem se zavřel v kóji, zatáhl závěs a otevřel podcast, abych nemusel myslet. První dva dny vypadaly přesně tak, jak jsem si je představoval v nejhorších chvílích. Procházel jsem čtvrtě s hudbou v uších, oběd jsem řešil ze stánku vestoje, aby mi nikdo nenabídl stůl, a večer jsem ležel na horní palandě a telefonoval domů. Máma se ptala, jestli je mi dobře. Lhal jsem, že ano, a hned potom jsem si v mobilu otevřel vyhledávání letenek zpět.

Nejhorší na tom nebyla samota. Bylo to ticho. Když se večer zavřely dveře kójí a zhasla světla, zůstal jsem jen já a moje hlava. A ta mi ochotně předváděla celý katalog situací, které jsem se bál. Uznávám, blízko jsem měl k tomu zabalit se vrátit o čtyři dny dřív.

Zlom přišel ráno třetího dne, v kuchyni hostelu. Seděla tam Elena, Estonska učitelka o dobrých deset let starší než já, která si vzala neplacené volno a tři měsíce jela Pyrenejským poloostrovem. Sama. Zeptala se mě, jak dlouho jedu. Řekl jsem pravdu: tři dny, jeden prostrávený pochybnými procházkami a dva noci přemýšlením o návratu. Nezasmála se. Řekla jen: „Já se bojím pořád. Před každou novou zemí, před každým prvním večerem. Rozdíl je v tom, že doma se bojíš taky — jen to nikdo nepozná, protože tam máš všechno zařízené tak, abys se nemusel bát.“

Ten den jsem poprvé vyšel z hostelu bez sluchátek. Bloudil jsem Alfamou, nechal jsem se ztrácet v uličkách a žádné ztrácení mě neleklo, protože neexistovalo nikdo, komu bych ho musel vysvětlovat. Odpoledne jsem si sedl na kamenné schody s výhledem na červené střechy, koupil jsem si pivo a najednou to přišlo: poprvé za tři dny jsem neměl strach. Měl jsem klid. Ten rozdíl mezi těma dvěma slovy jsem tehdy neuměl pojmenovat, ale cítil jsem ho celým tělem.

Zbytek výletu se odvíjel jinak. Večer se v kuchyně hostelu vařilo dohromady a já jsem zjistil, že umím vařit těstoviny a zároveň povídat. O dva dny později jsem jel vlakem do Porta, sedl jsem si v restauraci sám s knihou a objednal si to, co jsem chtěl, ne to, co bylo bezpečné. Tady je, co jsem zjistil a co platí dodnes: nikdo se na tebe nedívá. Všichni jsou zaneprázdnění sami sebou. Strach z cizích očí je většinou jen strach z vlastní hlavy promítnutý ven.

Co ti sólo cestování dá, co skupinový výlet nikdy

Skupinový výlet je pohodlný. Sólový je poctivý. Z tras, které jsem od Lisabonu ušel sám, si odnáším čtyři věci, které mi žádná dovolená s partou nedala.

Svoboda rozhodování

Když cestuješ s někým, vyjednáváš. Muzeum nebo pláž, zuba nebo pizza, vlak nebo autobus. Když cestuješ sám, zjišťuješ, co chceš doopravdy ty. Já jsem zkusil první den vstát v šest ráno, protože jsem chtěl vidět trh dřív, než ho obsadí turisté — a zjistil jsem kuriózní věc: dlouho jsem vůbec nevěděl, co chci. Celý život jsem se rozhodoval vzhledem k druhým. Sólová cesta je první místo, kde se člověk může ptát sám sebe, a kde ho nikdo neuspěchá s odpovědí.

Autentická setkání

Sólového cestovatele lidé oslovují. Dvojice nebo skupina je uzavřená bublina, do které se cizí člověk nehrne. Sám jsi otevřená brána. V Portu se se mnou dal do řeči sedmdesátiletý Rakušan Peter, který jel vlakem za svým dědečkem, o kterém věděl jen jméno a jednu fotografii. Do hladu takové rozhovory se v běžném životě nedostaneš. Techniky, které na takových setkáních používám — na cestě i doma — jsem sepsal v článku o tom, jak vytvořit hluboké spojení s kýmkoli za patnáct minut.

Sebepoznání

Ticho je zrcadlo a většina z nás ho doma pečlivě zakrývá televizí, prací i lidmi. Na cestě o samotě ho neuhneš. Bez lidí, kteří tě denně definují, konečně slyšíš vlastní myšlenky — a zpočátku to není příjemné, protože zjistíš, kolik z nich je cizích. Až po několika dnech se to ustálí a zůstane jen to tvé. Právě tehdy jsem začal psát deník, který vedu dodnes. Nejdřív jsem psal, abych zabil večer. Později abych zabil myšlenku, že sám neumím být. Nakonec jsem psal, protože jsem měl co říct.

Překonání sociální úzkosti

Na první cestě jsem si stanovil jediné pravidlo: denně jeden malý rozhovor s cizím člověkem. Zeptat se na cestu, i když jsem ji věděl. Poprat se s jídelním lístkem a zeptat se číšníka, co doporučuje. Za týden se z toho stala rutina a za měsíc dovednost. Ta mi zůstala i doma — dneska mi nedělá problém promluvit s kýmkoli kdekoli, a není to proto, že bych se změnil. Jen jsem si natrénoval sval, který měl celý život atrofovaný.

Jak začít s cestováním o samotě – praktické tipy

Pokud tě to láká a zároveň děsí — obojí je správně — tady je pět věcí, které bych řekl sám sobě před šesti lety.

Začni v malém

Není žádný důvod zahajovat měsícem v Asii. Vyber si víkend ve Vídni, v Bratislavě, v Krakově nebo v Lublani. Dvě noci, jedno město, jedna věc, kterou chceš vidět. Malý výlet je testovací let: zjistíš, jestli ti sólo cestování sedí, a nestojí tě to ani nervy, ani rozpočet. A pokud ti to nesedne, vrátíš se domů v neděli večer s tím, že jsi to zkusil. I to je víc než většina lidí.

Ubytování volte strategicky

Anonymní hotel s recepcí za sklem tě nenaučí poznávat lidi — jen se uložíš do drahé samoty. Hostel se společnou kuchyní je přesný opak: káva ráno, pár otázek a najednou máš společnost na večer. Kompromis pro první výlet je soukromý pokoj v hostelu — vlastní závěs a zámek, ale společná kultura na chodbě. A protože cestování o samotě neznamená cestování zadarmo, sepsal jsem za ty roky triky, které používám, do článku o tom, jak ušetřit na cestách — od letenek po ubytování.

Měj plán, ale buď flexibilní

Rezervuj si první dvě noci a zbytek nech otevřený. Plán snižuje úzkost — víš, kde spíš dnes a zítra, a mozek přestane počítat katastrofy. Volnost ale přináší svobodu: zůstaneš o den déle tam, kde se ti líbí, a odjedeš dřív tam, kde ne. Rozhodl jsem se jednou měnit město o den dřív, protože mi ho tamní kuchař doporučil místo, které nebylo v žádném průvodci. Plán je záchranná sí, ne klec.

Technologie jako nástroj, ne štít

Offline mapy, jízdenky v mobilu a překladač jsou požehnání. Jenže telefon je zároveň nejpohodlnější úkryt, jaký kdy lidstvo vynalezlo. Je snadné projít celým městem s hlavou v obrazovce a vrátit se s tím, že jsi nikoho nepotkal. Proto jsem si zavedl pravidlo: ráno a u jídel telefon v kapse, oči nahoru. Zjistíš, že svět je zajímavější než cokoli na displeji — a hlavně, že se s ním dá mluvit.

Nauč se jíst sám v restauraci

Začni obědem, ne večeří — je toho méně na srdci a méně lidí v místnosti. Sedni si k oknu nebo k barovému pultu, vezmi si knížku a objednej v klidu. První dvakrát to bude trapné, třetí půjde samo a pak zjistíš, že jíst sám je malá superschopnost: nikdo tě neuspěchá, nikdo ti nebere kousek z talíře a číšníci tě mají rádi, protože samotní hosté bývají nejlíp vychovaní a nejméně nároční. Tu dovednost si přeneseš domů — a bude to jedna z mála, které se v běžném životě nedají naučit jinak.

Co když se bojíš – strategie práce se strachem

Bát se je v pořádku. Strach znamená, že opouštíš pohodlí, a pohodlí je přesně to, co tě drží na místě. Důležité je rozlišovat dva strachy. Strach z nebezpečí poslechni — vyber bezpečnější destinaci, sleduj věci, věř instinktu. Strach z nepohody si nevšímej, protože není varování, jen zvyk. Většina lidí na dovolené nejede proto, že by je to mohlo unavit — a to je škoda.

Takto jsem porazil vlastní strach já, krok za krokem:

• Pojmenuj ho. Napiš si konkrétně, čeho se bojíš. „Budu vypadat smutně“ není strach, je to domněnka. „Ztratím se a nebudu umět požádat o pomoc“ je strach — a dá se vyřešit větou v překladači.
• Zmenši krok. Ne měsíc, ale víkend. Ne druhý konec světa, ale vzdálenost dvou hodin letu. Strach roste s velikostí kroku, tak ho prostě zmenši.
• Zkrať horizont. Neslibuj si devět dní. Slib si dnešek. Ráno se rozhodneš znovu. Já jsem si ve špatných večerech říkal: vydrž do snídaně. Po snídani to vždycky vypadalo jinak.
• Měj plán B. Pojištění, číslo na ambasádu, peníze schované odděleně od karet. Když víš, co uděláš, když se něco pokazí, přestaneš řešit, jestli se pokazí.
• Pravidlo tří vteřin. Když chceš někoho oslovit, spusť do tří vteřin. Později přijde rozum a ten to většinou zkazí.

Strach z cestování má stejné kořeny jako většina ostatních strachů — je to obava z nejistoty. Pokud s ním chceš pracovat důsledně, napsal jsem o tom samostatný článek o tom, jak se zbavit strachu. Zvládneš s ním nejen nástupiště, ale většinu věcí, které ti stojí v cestě.

Svatojakubská pouť – moje největší sólo výzva

O dva roky později jsem stál v Portu s batohem, spacákem a vytisknutým průvodcem. Rozhodl jsem se, že půjdu po Svatojakubské pouti — portugalskou pobřežní trasou do Santiaga de Compostela, zhruba tři sta kilometrů pěšky. Sám. Když jsem si kupoval boty, říkal jsem si: jestli tohle zvládnu, zvládnu cokoli. Nebyla to pravda, ale byla to myšlenka, která mi držela první tři dny hlavu nad vodou.

Fyzická realita přišla hned. Druhý den puchýře, čtvrtý den rameno rozbité od popruhu, sedmý den kýčel, o které jsem do té doby neměl tušení, že existuje. Vstával jsem v šesti, vařil kávu na vařiči a šel. A pak se stalo něco, co mě překvapilo dodnes: chůze se stala meditací. Když člověk jde osm hodin denně, hlava se přestane točit kolem problémů a nechá tě přemýšlet klidně, jeden po druhém. Tři sta kilometrů je asi třicet pořádných rozhovorů sám se sebou.

A pak tu byli lidé. Večer v poutnických ubytovnách se vařilo dohromady a sdílely se příběhy, jako by se znali celý život. Šla se mnou dva dny Halina z Polska, která nesla vyvolanou fotografii manžela a řekla mi o něm víc, než řekla vlastní sestře. Tihle lidé mě nikdy předtím neviděli a s velkou pravděpodobností už nikdy neuvidí — a právě proto se člověk otevírá. Sólo pouť je paradoxně nejrychlejší způsob, jak potkat lidi doopravdy.

Nejtěžší byl devátý den. Pršelo celé dopoledne, telefon v kapse zvlhl i se sáčkem a já jsem si na náměstí v malé galicijské vesnici počítal, kolik stojí autobus. U bufetu stál starý farmář, viděl, jak koukám na ceduli s odjezdy, a řekl mi jedinou větu, kterou si z pouti odnáším dodnes: „Chlape, nohy bolí vždycky. Hlava přestane, když přestaneš počítat kilometry.“ Šel jsem dál. Hlava opravdu přestala.

Poslední ráno jsem se vyškrábal na kopec Monte do Gozo a v ranní mlze uviděl věže katedrály v Santiagu. Sedl jsem si na travnatý svah a brečel jako kluk. Ne štěstím, i když i tím. Spíš úlevou. Někdy kolem třetího dne poutě strach úplně odešel a už se nevrátil. Zůstala únava, bolest nohou a hlavně vděčnost. Člověku, který se bál sednout si sám na pivo v Lisabonu, se z toho zatočí hlava.

Často kladené otázky

Je sólo cestování bezpečné?

Ano, s rozumem. Evropa patří k nejbezpečnějším regionům světa a tisíce lidí denně cestují samy bez jediného problému. Základ je stejný jako doma: pozor na věci, nesvítit s penězi, věřit instinktu — když ti místo nebo situace nesedí, odejdi. A přiznám na rovinu: jako muž to mám jednodušší než žena. Není to férové, ale je to tak. Pro ženy platí pár dalších pravidel navíc, hlavně večer a v dopravě.

Není to smutné cestovat sám?

Samota a osamělost nejsou totéž. Osamělost je, když nemáš koho obejmout. Samota je dobrovolné ticho, ze kterého můžeš kdykoli vystoupit — a na cestě vystupuješ docela často, protože samotného cestovatele lidé oslovují. Sám jsem na cestách potkal víc lidí než na všech dovolených s partou dohromady. Smutné není cestovat sám. Smutné je necestovat kvůli strachu, co si kdo pomyslí.

Kam vyrazit na první sólo výlet?

Na první pokus volím komfortní zemi: Portugalsko, Španělsko, Rakousko, Slovinsko nebo Pobaltí. Bezpečno, přehledné, s rozumnou cenovou úrovní a s tím, že se domluvíš anglicky nebo rukama nohama. Ideální je město s okolím na čtyři až pět dní — Porto, Lublaň, Barcelona nebo Vídeň. Dost místa na to, aby se něco stalo, a málo místa na to, aby se stala katastrofa.

Jak dlouho má první výlet trvat?

Čtyři až sedm dní. Je to jednoduchá matematika: druhý a třetí den přichází propad, kdy novost opadne a telefon domů volá nejsilněji. Kratší výlet tě přes něj nedostane a delší tě bez zkušeností může pohřbit. Tyhle dny musíš vydržet, protože za nimi čeká nejlepší část cesty — ta, kde se z turisty stane cestovatel.

Zabal si a vyraz

Ten muž s třesoucíma se rukama u odbavovací brány před šesti lety nevěděl, že se z něj stane člověk, který přejde pěšky tři sta kilometrů a píše o tom texty do internetu. Kdybych se k němu mohl vrátit, řekl bych mu jedno: strach nezmizí, ale změní zaměstnání. Přestane být dozorcem a stane se kompasem. Přestane ti bránit v odjezdu a začne tě navigovat tam, kde rosteš.

Cestování o samotě mi dalo víc než kterákoli kniha, přednáška nebo nový rok předsevzetí. Naučilo mě být sám sebou v pohodě. Naučilo mě mluvit s cizími lidmi, rozhodovat se za sebe a jíst sám v restauraci bez omluv. A hlavně mi ukázalo, že svoboda není stav, který člověku někdo daruje. Je to dovednost, kterou si musí vyzkoušet — nejlépe někde na schodech nad Lisabonem, s pivem v ruce a bez sluchátek.

Takže otevři kalendář, vyber si víkend a kup jízdenku. Ne nejlepší, jen první. A až budeš sedět na nádraží sám, s batohem u nohou a s tím známým svíráním v žaludku, vzpomeň si, že stejně tam seděl i já. A pak nastup. Zjistíš, že nejdůležitějším společníkem na cestě jsi ty sám — a že s ním se dá vyrazit kamkoli.