Přestaň být lidský pleaser – jak jsem se naučil být asertivní

Pamatuju si to jako dneska. Stál jsem na chodbě a snažil se odmítnout pozvání na páteční večírek, i když jsem uvnitř věděl, že vůbec nechci jít. „Hmm, tak možná přijdu aspoň na chvíli,“ slyším se říkat. Jenže ve skutečnosti? Nechtělo se mi ani trochu.

Zní ti to povědomě?

Já jsem byl roky mistrem v people-pleasingu. Člověkem, který říká ano, i když chce říct ne. Který se usmívá, i když chce řvát. Který polkne svůj názor, aby „nevytvářel problémy“.

Jenže každý z nás má jen omezené množství mentální energie. A když ji vyliješ do věcí, do kterých ve skutečnosti nechceš, nezbyde ti nic pro to, co skutečně miluješ.

Proč jsme people-pleaseři?

Druhá otázka, kterou se potřebuješ ptát, je PROČ. Proč vůbec máme tendenci všem vyhovět?

V mém případě to byl strach. Strach, že když nebudu souhlasit, lidi mě odmítnou. Že ztratím přátele. Že budu sám.

Jenže realita? Lidé, kteří tě mají rádi pro tebe samotného, neodejdou jen proto, že občas řekneš ne. A ti, co odejdou? Ti tě stejně nikdy neměli rádi pro to, kým jsi.

Zvláštní paradox: Čím víc se snažíš zavděčit ostatním, tím míň si vážíš sám sebe. A čím míň si vážíš sám sebe, tím těžší je získat skutečný respekt okolí.

Moment, kdy jsem to pochopil

Pro mě to přišlo v práci. Bral jsem si neustále další a další úkoly, přesčasy, víkendy… všechno s úsměvem. „Jasně, neni problém!“ A uvnitř? Uvnitř jsem hořel.

Až jednou v neděli večer, když jsem seděl nad notebookem a pracoval na něčem, co mělo deadline až o dva týdny později (ale kolega mě „poprosil“, jestli bych to neudělal dřív), jsem se zhroutil.

Doslova. Seděl jsem tam a brečel jako malý kluk.

V tu chvíli mi došlo, že tohle není služba ostatním. Je to sebevražda po malých kouscích.

První kroky k asertivitě

Víš co? Asertivita není o tom být drsný nebo bezohledný. Je to o upřímnosti – k sobě i k ostatním.

Začal jsem postupně:

Nejdřív jsem se naučil říkat „nechám tě vědět“ místo okamžitého ano. To mi dalo čas si promyslet, jestli to skutečně chci nebo ne.
Přestal jsem se omlouvat za své potřeby. Místo „Promiň, ale nemůžu“ jsem začal říkat „Díky za pozvání, ale tentokrát nepřijdu“.
Stanovil jsem si hranice v práci. Oznámil jsem kolegům, že po 18:00 už neodpovídám na pracovní zprávy. První týden to bylo těžké. Po měsíci? Nikdo to už ani neřeší.
Začal jsem trénovat na malých věcech. V kavárně, když mi udělali jiné kafe, než jsem si objednal. V obchodě, když mi špatně vrátili. Postupně jsem se dostával k větším výzvám.

Nejde to ze dne na den

Nebudu ti lhát – není to snadné. Když celý život fungujeme jako lidští pleaseři, změna bolí. První NE mi vyvolalo takovou úzkost, že jsem se potil jako při maratonu.

Jenže každým odmítnutím to bylo snazší. Každým vyjádřením vlastního názoru rostlo moje sebevědomí.

A ta největší lekce? Když jsem začal být asertivní a stát si za svým, zjistil jsem, že mě lidé respektují VÍC, ne míň.

Chyba, kterou dělá většina lidí

Hodně lidí si myslí, že asertivita = agresivita. Že musíš křičet nebo být nepříjemný.

Kdepak.

Asertivita je klidná, sebejistá a přímá. Je to schopnost říct: „Rozumím tvému pohledu, ale mám jiný názor.“ „Cením si tvé nabídky, ale tentokrát ji nepřijmu.“ „Potřebuji více času/prostoru/informací, abych se mohl rozhodnout.“

Bez výčitek. Bez dramat. Prostě jasná komunikace.

Co mi asertivita dala?

Poslední dva roky, od doby kdy jsem se začal učit být asertivní, se proměnilo skoro všechno:

Mám mnohem víc času na věci, které miluju
Lidé mě berou vážněji (v práci i v osobním životě)
Moje sebevědomí vystřelilo nahoru
Vztahy, které mám, jsou hlubší a upřímnější
Stres a úzkost se dramaticky snížily

A víš, co je nejdůležitější? Zjistil jsem, kým doopravdy jsem, když se přestanu snažit být tím, koho chtějí všichni ostatní.

Praktický návod pro začátek

Pokud jsi také chronický people-pleaser a chceš s tím něco udělat, tady je pár konkrétních kroků:

Začni s 24hodinovým pravidlem. Na každou větší žádost si vezmi alespoň 24 hodin na rozmyšlenou. Žádné impulzivní „ano“.
Udělej si inventuru svého času. Kolik času trávíš věcmi, které děláš jen proto, že to chce někdo jiný? Buď k sobě upřímný.
Najdi si „asertivního buddyho“. Kamaráda, kterému řekneš o svém cíli a který tě podpoří (nebo zdravě konfrontuje, když sklouzneš zpátky do starých vzorců).
Začni používat techniku sendviče. Když někoho odmítáš, začni něčím pozitivním, pak řekni své NE, a uzavři to opět pozitivně. Například: „Vážím si, že sis na mě vzpomněl s touhle nabídkou. Tentokrát to bohužel nevyužiju, ale díky za pochopení.“
Používej „já“ věty místo obviňování. Místo „Ty mě pořád obtěžuješ s těmi žádostmi“ zkus „Cítím se zahlcený, když dostávám tolik úkolů najednou.“

Nepřehlédněte Surf jako meditace – co mě naučily vlny o životě a úspěchu

Nejtěžší a nejdůležitější lekce

Nejtěžší bylo pochopit, že některé lidi ztratím. A stalo se to. Někteří „přátelé“ zmizeli, když jsem přestal být jejich ochotným služebníkem. Některé pracovní vztahy ochladly, když jsem začal respektovat svůj čas.

Ale víš co?

Byli to lidé, kteří mě stejně nikdy neviděli jako celého člověka. Jen jako nástroj pro své potřeby.

Místo nich přišli do mého života lidé, kteří respektují mé hranice. Kteří oceňují mou upřímnost. Kteří mě vidí takového, jaký opravdu jsem.

Zkus to dnes

Ani nemusíš začínat nějak dramaticky. Dnes, právě teď, si vyber jednu malou věc, u které řekneš ne, pokud ji nechceš dělat.

Může to být cokoliv:

Odmítnout pozvání na akci, na kterou se ti nechce
Neodpovídat na zprávy po pracovní době
Říct partnerovi/partnerce, že tentokrát chceš sám/sama vybrat film

A pak si všímej, jak se cítíš. Ten pocit osvobození? To je teprve začátek.

Pamatuj, že nejde o to stát se bezohledným sobcem. Jde o zdravou rovnováhu mezi péčí o druhé a péčí o sebe.

Protože bez druhého nemůže existovat ani to první.

Tak pojď na to. Začni být asertivní. Začni být autentický.

Ten život, který cítíš, že bys mohl žít? Ten začíná přesně v té chvíli, kdy se přestaneš přizpůsobovat všem kromě sebe.