Mužská deprese – proč o ní nikdo nemluví a jak jsem ji překonal

Sedím na posteli, zírám do zdi a mám pocit, že se nemůžu ani nadechnout. Venku svítí slunce, ale mně je, jako by uvnitř mě byla nekonečná tma. Už třetí den jsem nevylezl z bytu. Telefon jsem vypnul. Nezvednul jsem ho ani mámě.

Není to běžný smutek. Není to únava. Není to „blbá nálada“.

Je to deprese. A já jsem chlap, který by ji podle společnosti vůbec neměl mít.

„Tak se trochu seber, ne?“ „Každej má někdy blbou náladu.“ „Chlapi nebrečí.“

Slyšel jsem to tolikrát. A vsadím se, že pokud jsi muž, který někdy zažil podobné stavy, slyšel jsi to taky.

Jenže každý z nás má jinou kapacitu na zvládání stresu, jinou chemii mozku, jiné životní zkušenosti. A deprese není otázka volby nebo slabosti charakteru.

Je to nemoc. A dotýká se mnohem víc chlapů, než si myslíš.

Neviditelná epidemie mezi muži

Statistiky jsou děsivé. Víš, že sebevražda je u mužů mezi 15 a 29 lety druhou nejčastější příčinou smrti na světě? V Česku si každý rok vezme život přibližně 1 500 lidí – a 80% z nich jsou muži.

Přesto o mužské depresi skoro nikdo nemluví. Proč?

Protože chlapi „nebrečí“. Od malička nám to vtloukají do hlavy. „Buď chlap!“ „Nefňukej!“ „Kousni se do rtu a vydrž to!“
Protože příznaky vypadají jinak. Ženská deprese často vypadá jako ty klasické obrázky – pláč, smutek, uzavření se do sebe. Mužská deprese? Ta se často maskuje jako workoholismus, agresivita, závislosti, riskantní chování nebo prostě „blbá nálada“.
Protože chlapi méně vyhledávají pomoc. Návštěva psychologa? To je přece „pro slabé“. Radši to zapijem, zavalíme se prací, nebo si jdeme vybít vztek na posilovnu.

Jak jsem poznal, že mám depresi

Moje deprese se neprojevovala jako ve filmech. Nebrečel jsem každý den schoulený v koutě. Vypadalo to jinak:

Extrémní podrážděnost. Vybuchoval jsem kvůli malichernostem.
Workoholismus. Pracoval jsem 14 hodin denně, abych nemusel být sám se svými myšlenkami.
Ztráta radosti. Věci, které mě bavily, mi najednou byly ukradené.
Problémy se spánkem. Buď jsem nemohl usnout, nebo jsem spal 12 hodin a stejně byl vyřízený.
Fyzické příznaky. Bolesti hlavy, žaludku, zad – bez zjevné příčiny.

A hlavně – neustálý vnitřní hlas, který opakoval: „Jsi k ničemu. Nic nedokážeš. Všichni to o tobě vědí.“

ROK jsem si nepřiznal, že něco není v pořádku. ROK jsem si myslel, že to prostě „přejde samo“.

Nepřešlo.

Bod zlomu

Pamatuješ si ten moment, kdy ti dojde, že takhle už to dál nejde?

Pro mě to bylo na jedné firemní akci. Všichni se bavili, smáli, a já jsem stál uprostřed místnosti a cítil jsem se, jako bych byl odříznutý od světa tlustým sklem. Slyšel jsem je, viděl jsem je, ale nemohl jsem se k nim dostat.

Odešel jsem na záchod, zamkl se v kabince a rozbrečel se. Poprvé po mnoha letech. A pak jsem udělal něco, co mi možná zachránilo život.

Napsal jsem kamarádovi: „Myslím, že mám problém. Potřebuju pomoct.“

Těch pět slov bylo těžších než vzepřít 200 kilo na benchpressu. Ale byly to nejdůležitější slova, která jsem kdy napsal.

Cesta ven

Nebudu ti lhát – neexistuje žádné kouzelné řešení. Žádná pilulka, která by všechno spravila přes noc. Žádný guru, který by ti řekl přesně, co dělat.

Moje cesta ven byla kombinací několika věcí:

1. Profesionální pomoc

Ano, šel jsem k psychologovi. A později i k psychiatrovi. A víš co? Bylo to úplně jiné, než jsem čekal. Žádné „a jak se cítíte, když o tom mluvíte?“. Spíš praktické nástroje, jak pracovat s myšlenkami, které mě ničily.

Pro některé z nás může být součástí léčby i medikace. Není to žádná ostuda. Je to stejné, jako když si vezmeš prášek na bolest hlavy nebo antibiotika na angínu. Mozek je orgán jako každý jiný a někdy potřebuje pomoct.

2. Pohyb – ale jinak

Cvičil jsem vždycky hodně. Ale v depresi jsem cvičil jako šílenec – abych se vyčerpal, abych necítil. To nefunguje.

Co mi pomohlo, bylo změnit přístup. Místo zběsilého ničení těla jsem začal chodit na dlouhé procházky. Začal jsem s jógou (ano, jako chlap). Později jsem objevil surfování – být na vlně, v přítomném okamžiku, to bylo jako meditace.

Nepřehlédněte Proč investuju a jak to dělám: Cesta amatérského investora

3. Mužská komunita

Tohle bylo klíčové. Našel jsem skupinu chlapů, kteří byli ochotní mluvit otevřeně. Ne o sportu nebo o práci, ale o strachu, nejistotě, bolesti.

Odkrýt se před jinými muži bylo děsivé. Ale zjistit, že v tom nejsem sám – to byla svoboda.

4. Rutina a struktura

Deprese miluje chaos. Miluje, když nemáš plán, když se necháš unášet náladou.

Zavedl jsem si pevnou rutinu. Vstával jsem každý den ve stejnou dobu – i když jsem nemusel. Měl jsem ranní rituál. Vytvořil jsem si systém, který fungoval i ve dnech, kdy jsem se cítil na dně.

5. Omezil jsem alkohol a upravil stravu

Jo, vím, že pivo po práci je národní tradice. Ale alkohol je depresant – doslova. Zhoršuje depresi.

Omezil jsem ho na minimum. Stejně tak jsem začal víc sledovat, co jím. Není to žádná ezo-magie – existují desítky studií o vlivu střevního mikrobiomu na psychiku.

Co mi nefungovalo

„Prostě na to nemysli“ – Tohle je jako říct někomu s cukrovkou „prostě měj normální hladinu cukru“. Nefunguje to.
Utápění se v práci – Jen to oddaluje problém a vede k vyhoření.
Alkohol a další únikové strategie – Krátkodobá úleva, dlouhodobě to vše zhorší.
Snaha zvládnout to sám – Největší past. Nikdo není tak silný, aby zvládl všechno sám.

Kde jsem teď?

Neřeknu ti, že jsem naprosto v pohodě a že deprese je minulostí. Byla by to lež.

Stále mám dny, kdy se cítím na dně. Ale ty dny už nejsou týdny nebo měsíce. Mám nástroje, jak se z toho dostat. Mám lidi, kterým můžu zavolat. A hlavně – zbavil jsem se toho zatraceného pocitu studu.

Deprese není slabost charakteru. Je to zdravotní stav. A jako každý zdravotní stav se dá léčit.

Co když jsi v tom právě teď?

Pokud jsi v depresi právě teď, mám pro tebe pár slov:

Nejsi v tom sám – I když se tak cítíš, nejsi jediný, kdo tohle prožívá.
Není to tvoje vina – Deprese není něco, co sis vybral nebo co si zasloužíš.
Nebude to trvat věčně – I když teď možná nevidíš světlo na konci tunelu, je tam.
Je v pořádku požádat o pomoc – Není to slabost, je to ta nejstatečnější věc, kterou můžeš udělat.

Začni malými kroky. Dnes zavolej blízkému člověku. Příští týden zkus najít odborníka. Nebo si aspoň najdi online test na depresi a podívej se, jak na tom jsi.

A pamatuj – být chlap neznamená neprojevovat emoce. Být chlap znamená mít odvahu čelit svým démonům.

Já jsem to dokázal. Ty to dokážeš taky.

A pokud znáš někoho, kdo by tohle mohl potřebovat přečíst – pošli mu to. Možná mu tím zachráníš život.

P.S.: Pokud máš pocit, že je to opravdu vážné a máš myšlenky na sebepoškozování, existují krizové linky, které fungují 24/7:

Linka bezpečí: 116 111
Pražská linka důvěry: 222 580 697
Linka první psychické pomoci: 116 123