Odpustění: Proč je nejtěžší odpustit sám sobě (a jak na to)

Dlouho jsem si myslel, že odpustění je něco, co děláš pro druhé. Že když ti někdo ublíží, máš dvě možnosti — buď mu to oplatíš, nebo mu odpustíš. Jako by to byl dar, co dáváš někomu jinému. Jako bys tím hlavně ukázal, že jsi nad věcí. Trvalo mi roky, než jsem pochopil, že nejtěžší odpustení […]

Pokračovat

Kdo jsi bez svých úspěchů: Jak jsem se naučil, že nejsem to, co dokážu

Kdo jsi bez svých úspěchů: Jak jsem se naučil, že nejsem to, co dokážu Představ si situaci. Stojíš na párty, někdo tě osloví, a první věta, kterou uslyšíš, je: „Tak co děláš?“ Nehledá tě. Hledá tvůj štítek. A ty ten štítek potřebuješ. Protože bez něj — kdo vlastně jsi? Tenhle otázka mě pronásledovala roky. Dlouho […]

Pokračovat

Syndrom podvodníka: Když úspěch bolí a ty si připadáš jako lhář

Sedím v kavárně a čtu zprávu od klienta. Píše, že práce, kterou jsem pro něj odvedl, přinesla firmě dvojnásobný obrat. A víš, co cítím? Ne vděk. Ne hrdost. Spíš ten známý chlad v žaludku, který mi říká: „Brzy na tebe přijdou. Zjistí, že jsi to jen odfaktoval štěstím.“ Syndrom podvodníka. Znáš ten pocit, viď? Pamatuju […]

Pokračovat

Jak jsem přestal být zaneprázdněný a začal být produktivní

Minulý rok v úterý odpoledne jsem seděl u stolu a měl jsem pocit, že jsem ten nejdůležitější člověk na světě. Kalendář plný do poslední minuty. Zprávy, které neustále blikaly. Dva nedokončené projekty, tři schůzky, které se překrývaly, a večer ještě trénink. Byl jsem zaneprázdněný. Byl jsem busy. A tehdy se mě kamarád zeptal: „Co jsi […]

Pokračovat

Jak jsem se stal magnetem pro kvalitní lidi — cesta ze samoty

Ve dvaceti pěti jsem měl nula blízkých přátel. Žádné lidi, kterým bych zavolal, když se mi nedaří. Žádné páteční večery, na které bych se těšil. Jen práci, telku a pocit, že něco fundamentálně neumím — být s lidmi. Dnes, o pár let později, mám kolem sebe lidi, před kterými se nemusím předvádět. Přátele, kteří mi […]

Pokračovat

Jak na skvělou náladu každý den

Před několika lety jsem projel obdobím, které nedokážu pojmenovat jinak než jako šedé. Nic se nedělo. Žádná tragédie, žádný rozchod, žádná finanční krize. Prostě jsem se budil a první věc, která se mi honila hlavou, bylo „zase“. Těžká končetina, olovený jazyk, mlha za hrudníkem. Někdy mi trvalo dvě hodiny, než jsem začal fungovat. Nebyla to […]

Pokračovat