Konec se sociální úzkosti – přestaňte se bát lidí a žijte naplno

Nejsi sám, kdo se bojí lidí. Šance na to, že porazíš ten strach, je velká. Začni takto…

Jsem kombinace introverta a sociofoba… Nebo jsem se jí stal v posledních deseti letech. Na základce jsem se asi bavil s lidma více, postupem času jsem kontakt ubíral, až jsem se ocitl nad propastí.

Představ si, jak se postupně odklízíš ze společenských událostí. Nechodíš na párty, diskotéky, stýkáš se pouze s lidmi ve škole, v autobuse, ale většinu času stejně máš sluchátka na uších. Zbytek času si uzavřený ve svém světě. To je víceméně popis introverta.

Připoj si k tomu, pak ještě práci z domova. To je nejvíc cool věc v dnešní době, ta svoboda, žádné pomlouvání od kolegů, intriky. Jenže se uzavíráš pořád víc a víc. Dojdeš do stavu, že vyjdeš z baráku třeba třikrát týdně, abys nakoupil. Děsí tě ten moment, že budeš muset “mluvit” s prodavačkou, že někoho budeš muset pozdravit. Proto jdeš do obchodu, kde je pokladna, která není člověk, vybíráš si zboží z regálu, abys nemusel říct: “chci 20 deka tamtoho”. Jsi nepřítomný okamžiku, čumíš do země, chceš být, co nejrychleji zase ve své noře.

Jenže to není ono…

Tama66 / Pixabay

Ty to vlastně nechceš. Vzpomínáš si, jaké to bylo bavit se s těmi lidmi, mít kámoše, seznamovat se s lidma… Teď víš, že máš strach projít kolem někoho, protože tě bude soudit – oblečení, obličej, způsob chůze,… cokoliv. Nemají svých starosti dost, každý se zajímá jen o TEBE!

Dojdeš do stavu, kdy jen tupě čumíš do zdi doma a třeseš se. Je ti úzko. Nemáš rád to, co si miloval. Tu svobodu práce z domova. Mezi ostatními si držíš status: “Jsem úplně v pohodě”, ale nejsi. Bojíš se každého člověka. Máš problém mluvit. Skládáš věty jako mimino. Koktáš při objednávce. Není divu, když řekneš tak 50 slov za den…

Máš sociální fóbii, úzkost. Víš, že si ve stavu, kdy to na introverta neuhraješ a musíš s tím něco dělat, jinak to skončí špatně.

Vidíš, ale to pomyslné světlo na konci tunelu. Získal si podporu…

(Víš, že si jako malý mluvil, neměl si strach z lidí, takže je šance to změnit. Takto ses nenarodil, takto ses nechal zformovat.)

Jak jsem se dostal ze sociální úzkosti

Tento stav tu byl a nechci se do něj dostat znovu. Nejkrizovější byly poslední měsíce před otevřením se světu. Roky předtím, ale byly také spíše prázdné. Teď už jsem snad “v pohodě” a to v té reálné, bez předstírání.

Uvědomil jsem si a zařadil do režimu pár věcí:

Nikoho nezajímáš

Ne, ty nejsi slunce, nejsi ani světlo, které rozzáří den každého, koho potkáš. Ty nikoho nezajímáš. Jdi po ulici a zjistíš, že jsi všem ukradený.

Tleskej, zpívej, udělej kliky, zkolabuj,… pravděpodobně to nikdo nezaznemená. Každý si žijeme ve své bublině, máme milion “notifikací” v hlavě. Když jdeme ulicí, tak zřídkakdy si uvědomíme, že nás někdo pozdravil, usmál se, máme své starosti. Nevíš, jestli poslední člověk co prošel, byl muž nebo žena, ani co měl oblečené.

Pexels / Pixabay

V hlavách běží: Co uděláme, až přijdeme domů. Co bude k jídlu. Proč kolegyně v práci byla na mě tak naštvaná. Proč zrovna dneska musím jet vlakem.

Těžko se tomu věří, ale pokud neděláš něco super divného, nemáš oblečené něco výrazného, nikdo si tě asi nevšimne. Nebudeš středem pozornosti. Když jo, tak na dvě sekundy, pak se ten člověk vratí do své hlavy.

Lidé jsou přátelé

Kdo jsou tví přátelé? Jsou to lidé… Svěřil si jim svůj příběh, někdy ti pomohli, jsou v pohodě.

Stejně taková je většina lidí na ulici, v baru nebo v tramvaji. Mají sice nepřítomný výraz, vypadají naštvaně, ale to ty asi taky.

cherylholt / Pixabay

Naučil jsem se přistupovat k lidem přátelsky a oni jsou takoví. Ne všichni, ale není to můj problém. Většina jich vypadá naštvaně, ale to z nich dělá třeba ta práce, kterou dělají, ale zeptej se jich na něco, pochval jim něco a uvidíš, že se změní.

Dříve jsem si myslel, že jsou všichni zlí, ale oni takoví fakt nejsou. Jednej s nimi přátelsky a v pohodě, budou takoví taky.

Pobav se o tom s podobnýma lidma jako jsi ty

Jednoho dne jsme se nějakou náhodou dostali s kamarádem v chatu na téma, že máme oba stejný problém. Máme strach se bavit s (cizími) lidmi. Každý z nás se vypsal a najednou jsme byli na stejné lodi oba. Ten pocit, kdy vám někdo rozumí...

Pobav se i s lidmi, co dělají totéž, co ty. Podobné stavy mají lidé, co sedí dlouho u počítače, obecně introverti a lidé, co pracují z domova. Zkus se ho/ jí zeptat, jak řeší lidský kontakt, společenské věci, třeba zjistíš, že si prochází stejným problémem. Našel jsem hned tři lidi z mého malého okruhu kolem mě, co trpí tím samým, či trpěli.

Probrali jsme to. Posunuli a podpořili se navzájem. Byly to i rady, kašli na podnikání, nech se zaměstnat, protože to v ten moment dávalo jako jediné smysl.

Zjistíš, že nejsi zdaleka jediný a nejsi SÁM!

Procházej se po venku. Jen tak

Projdi si město, ve kterém žiješ. Jdi pomalu. Nadechni se. Užívej si každý krok. Začni vnímat lidi kolem sebe. Zjistíš, že se o tebe nikdo moc nezajímá. Pokud jo, je to spíše pozitivní pohled – pěkně ses oblékl nebo z tvé tváře vychází štěstí. Procházej půl hodiny až hodinu třeba každý den. Potřebuješ opustit svou noru, svůj prostor, abys ten strach, tu úzkost, ten stísněný prostor opustil.

Pozoruj lidi okolo. Všímej si nových pohledů na město. Udělej si klidně pár fotek budov.

A vytáhni si sluchátka z uší.

Tímto si začneš zvykat na lidi, na jejich přítomnost.

Ttinoo / Pixabay

Opusť známé prostředí a stereotyp

Aspoň na chvíli. Týden. Dva.

Nejlepší cesta je někam vycestovat. Opustit své pohodlí a být někde v cizím, kde to pokud možno neznáš.

Omez co nejvíce komunikace skrz mobil a internet. Komunikuj s lidma na hotelu, zkus se zeptat v turistickém centru na něco, co tě zajímá.

V cizím prostředí jsem nikdy neměl problém se s někým bavit, doma jo.

Nepracuj tam, kašli na e-maily, Facebook. Opusť úplně všechno aspoň na pár dní.

Doporučení: Jak se mám zbavit sociální fóbie

Oslovuj lidi na ulici

Pamatuji si svá první oslovení. Měl jsem strach se zeptat na zastávku autobusu nebo i jen kde je nějaká restaurace. Informace jsem měl už zjištěné, ale chtěl jsem je získat i od cizích lidí. Většinou jsem jen prošel do cíle a nikoho se nezeptal. Přitom je to tak běžná věc a já to prohrál sám. Mě zastavuje celkem dost lidí s podobným dotazem. A uvědomil jsem si, že mám radost, když můžu někomu pomoci.

První kontakty jsou divné. Myslíš si: “Proč se ptát na hodiny, když mám mobil nebo se můžu podívat tam na kostel”, “Proč se ptát na směr, když mám mapu..”. Jenže si uvědomíš, že jediná divná věc je nezeptat se.

Jsi vlastně sobec.

Nechceš nikomu zlepšit den, že ti mohl pomoci radou, jak se dostat třeba na poštu. Ta paní by ti to ráda řekla, třeba bys byl jediný s kým promluví ten den. Proč si ji sebral tu možnost? Proč si využil internetu? Za dvě věty jsme se dostali z myšlení je to divné se ptát, až na pocit, že jsme sobci…

Začni nebýt sobec aspoň v tomto. A poděkuj, jak ti někdo odpoví.

(Až se dostaneš do fáze, že je to v pohodě mluvit s lidmi na ulici. Můžeš začít oslovovat holky a říct, že jim to sluší. – Stojí hodinu před zrcadlem, aby jim to někdo aspoň jednou za měsíc řekl.)

Dělej si vlastní terapii

Od momentu, kdy jsem začal bojovat s úzkosti, jsem jako vyměněný. Často mluvím příliš.

Když mě na to někdo upozorní, tak vysvětlím, že jsem rád, že mi to řekli, protože je to má terapie. Otevřeš se tím světu a najednou lidé, se kterými mluvíš, tě vidí jinak. Ty si jim na sebe řekl něco, co bylo negativní, něco čím se nechlubíš, ale jsi neuvěřitelně lidský. Vytvoříš pouto.

Pokud nechceš mluvit, klidně si to napiš pro sebe, na blog. Tento článek je součást mé terapie. Jsem rád, že jsem to mohl někomu sdělit, někomu pomoci.

Díky za to, že to čteš.

Einfach-Eve / Pixabay

Prohráváš si to sám

Všechny prohry začínají u tebe v hlavě.

Lidé budou zlí, když si o nich myslíš, že jsou zlí. Budeš to na nich vyhledávat a vždy něco najdeš.

Pokud si budeš pořád žít v cyklu myšlenek: “Mám úzkost, bojím se lidí”. Nikdy se z toho nedostaneš. Uvědomění je dobrý začátek, pak ještě nějaká akce.

Sociální úzkost a strach z lidí se ti velmi rychle vrátí, když neudržuješ určitou míru společenskosti – stačí body uvedené výše. Když nejdu pár dnů ven, mám najednou opět divný pocit ze všeho, ale první kontakt s člověkem a dotazem můj strach zničí. Nebo se tomu strachu zasměju a jdu se na něco zeptat.

Sociální úzkost není sranda

Jedná se o velký problém a nic nenasvědčuje tomu, že to bude mizet. Máme sluchátka na uších, oči nalepené na mobilu, trávíme dny u obrazovky a nebavíme se mluvou, ale spíše psaným textem. Když nebudeš čelit nepohodlným situacím (ptaní na cestu, …), dostaneš se do úzkosti velmi rychle.

Dá se s ní zatočit během pár týdnů, někdy i dnů. Můžeš na to jít svépomocí, pěkný postup najdeš tady.

Neboj se o tom mluvit. Společnost tě pochopí a pomůže ti. A pak dělej vše, abys strach z lidi porazil a nikdy se nedostal zpět.

Sdílej článek s přáteli, třeba u tebe je někdo, kdo tím trpí ani o tom nevíš. Můžeš mu změnit život. K lepšímu.